„Jsi feministka? Ne? Tak to feminismu nerozumíš, a nevíš, co je pro tebe dobré!”. Slovníková definice, aktivisté i naše oblíbené celebrity jej vykreslují coby altruistickou snahu získat a udržet „politickou, ekonomickou a sociální rovnost pohlaví”. A pokud se bavíme o rovnosti příležitostí, pod tím se velmi ráda podepíšu. Praxe však ukazuje něco jiného…
And Now for Something Completely Different...
Co je cancel culture (kultura rušení)? Stručně řečeno odvolání veřejné podpory či bojkot osob, produktu nebo společnosti s jejímiž výroky a činy nesouhlasíte. To se může vztahovat na jeden výrok na Twitteru starý i 10 let. Odehrává se primárně (nikoliv však výlučně) na sociálních sítích. „Zrušený” jedinec či značka může být na základě tlaku veřejnosti ostrakizována sociálně i profesně.
Už dlouho před úderem pandemie mnoho insiderů zastávalo postoj, že je módní průmysl nestabilní a „neudržitelný”. Značky se dostaly do smyčky, která se v dlouhodobé perspektivě mohla stát spíše oprátkou nejen pro designery, ale i pro celou industrii…. Perfektní načasování pro změnu.
Ještě na začátku předešlé dekády platilo pravidlo „čím vyšší, tím lepší”. Luxusní značky prodávaly lodičky na 12cm podpatcích, a ty dobývaly celý svět. Dnes tvoří 65% světových prodejů Christiana Louboutina lodičky s podpatkem pod 8,5cm (mimochodem prvním párem obuvi, kterou návrhář stvořil, byly balerínky).
Nová sezóna, nové „IT” položky. Továrny vyrábějí, lidé kupují. Cyklus se opakuje. To je vše, co móda umí nabídnout?
Několik let zpátky jsem nadšeně psala o týdnech módy, o nových kolekcích, snažíc se nikoho neurazit, a vyzdvihovat lokální návrháře, jak to jen jde. Vždy jsem zastávala názor, že ať jsou kolekce (či samostatné kusy z ateliéru, co nikdy nespatří světla reflektorů přehlídek) jakékoliv, návrhář i krejčí do toho dali čas, peníze, pot a mnohdy i slzy. Nemluvě o chronickém deficitu spánku a ztrátě mentální stability. Móda je také ryze subjektivní záležitost – například popularizaci high waist kalhot mnoho mužů stále nese velmi těžce. Čím víc kolekcí mi však prochází rukama i očima, tím více si uvědomuji, že přeci jen je něco špatně.
Tento měsíc mi přišel poslední, předplacený výtisk časopisu Vogue, a to společně se složenkou a upoutávkou na další předplatné.
Moje ruka automaticky sáhla po složence s myšlenkou “samozřejmě, že si to chci prodloužit!”, ale těsně před jejím umístěním do peněženky jsem se zastavila, a zapřemýšlela…
FYI: Pro hatery, kteří si myslí, že tu budu házet špínu na šéfredaktorku, nebo kritizovat práci jiných – prosím, opusťte tento příspěvek, nic takového se nekoná!
Krátký (ale ne moc krátký) komentář o tom, zda se módní značky opravdu snaží o ekologizaci průmyslu
Všichni pějí ódy na Carrie ze Sexu ve městě, a mezitím slečna Green je naprosto nedoceněnou pop-kulturní ikonou nostalgických devadesátek! Zapomeňte na chvíli na Blahnika, a výtáhněte svoji KNICKS mikinu!
