„Jsi feministka? Ne? Tak to feminismu nerozumíš, a nevíš, co je pro tebe dobré!”. Slovníková definice, aktivisté i naše oblíbené celebrity jej vykreslují coby altruistickou snahu získat a udržet „politickou, ekonomickou a sociální rovnost pohlaví”. A pokud se bavíme o rovnosti příležitostí, pod tím se velmi ráda podepíšu. Praxe však ukazuje něco jiného…
And Now for Something Completely Different...
Co je cancel culture (kultura rušení)? Stručně řečeno odvolání veřejné podpory či bojkot osob, produktu nebo společnosti s jejímiž výroky a činy nesouhlasíte. To se může vztahovat na jeden výrok na Twitteru starý i 10 let. Odehrává se primárně (nikoliv však výlučně) na sociálních sítích. „Zrušený” jedinec či značka může být na základě tlaku veřejnosti ostrakizována sociálně i profesně.
Už dlouho před úderem pandemie mnoho insiderů zastávalo postoj, že je módní průmysl nestabilní a „neudržitelný”. Značky se dostaly do smyčky, která se v dlouhodobé perspektivě mohla stát spíše oprátkou nejen pro designery, ale i pro celou industrii…. Perfektní načasování pro změnu.
Už vloni jsme byli svědky hlasitého návratu tie dye, který se ve druhé polovině 20. století proslavil hlavně kvůli hnutí hippies. Pod povrchním, esteticky výrazným elementem se však pro mnohé skrývala velice silná symbolika – volání po změně a snaha o nastolení společenského optimismu.
Ještě na začátku předešlé dekády platilo pravidlo „čím vyšší, tím lepší”. Luxusní značky prodávaly lodičky na 12cm podpatcích, a ty dobývaly celý svět. Dnes tvoří 65% světových prodejů Christiana Louboutina lodičky s podpatkem pod 8,5cm (mimochodem prvním párem obuvi, kterou návrhář stvořil, byly balerínky).
Nová sezóna, nové „IT” položky. Továrny vyrábějí, lidé kupují. Cyklus se opakuje. To je vše, co móda umí nabídnout?
Několik let zpátky jsem nadšeně psala o týdnech módy, o nových kolekcích, snažíc se nikoho neurazit, a vyzdvihovat lokální návrháře, jak to jen jde. Vždy jsem zastávala názor, že ať jsou kolekce (či samostatné kusy z ateliéru, co nikdy nespatří světla reflektorů přehlídek) jakékoliv, návrhář i krejčí do toho dali čas, peníze, pot a mnohdy i slzy. Nemluvě o chronickém deficitu spánku a ztrátě mentální stability. Móda je také ryze subjektivní záležitost – například popularizaci high waist kalhot mnoho mužů stále nese velmi těžce. Čím víc kolekcí mi však prochází rukama i očima, tím více si uvědomuji, že přeci jen je něco špatně.
Tento měsíc mi přišel poslední, předplacený výtisk časopisu Vogue, a to společně se složenkou a upoutávkou na další předplatné.
Moje ruka automaticky sáhla po složence s myšlenkou “samozřejmě, že si to chci prodloužit!”, ale těsně před jejím umístěním do peněženky jsem se zastavila, a zapřemýšlela…
FYI: Pro hatery, kteří si myslí, že tu budu házet špínu na šéfredaktorku, nebo kritizovat práci jiných – prosím, opusťte tento příspěvek, nic takového se nekoná!
Krátký (ale ne moc krátký) komentář o tom, zda se módní značky opravdu snaží o ekologizaci průmyslu
Jaké praktiky ženy v rámci historie musely podstoupit pro "dokonalou krásu"? Radioaktivní lázně pro pokožku zářivou jako meteorit, nebo naopak arsen pro aristokratickou, mrtvolně bílou pleť? Není problém! Pojďme se podívat na ty nejnebezpečnější, a nejpodivnější praktiky pozemšťanek v rámci historie!
Když o nich uslyšíme teď, tak si asi budeme klepat na čelo a říkat si “kdo s tím proboha přišel?”. Možná se naši potomci budou smát tomu, co děláme teď – věda (a zvláště chemické laboratoře velkých i malých značek) udělali za posledních několik let gigantický pokrok v rámci studií ingrediencí, které jsme doteď vesele ignorovali, anebo se o nich báli zjistit více, právě vzhledem k předchozím – mnohdy fatálním zkušenostem.
