Who the hell is Oli Egler!?

Eleanor Lambert – Forrest Gump americké módy

Nedávno Netflix představil mini-seriál o (skoro) zapomenutém návrháři Halstonovi - jedné z největších hvězd americké módní scény 70.let. Mou pozornost však upoutala postava Kelly Bishop (kterou si všichni pamatujeme ze seriálu Gilmore Girls). Ta ztvárnila pro mnohé neznámou, avšak absolutně klíčovou postavu - ženu, která je považována za kmotru (a do určité míry i stvořitelku) americké módy. Dámy a pánové, představuji vám Eleanor Lambert.  

Nacházíme se v první polovině 20.století. Dvaadvacetiletá Eleanor Lambert přijíždí do New Yorku, který během několika dekád promění v nové světové centrum módy, sesadíc tak Paříž ze svého trůnu…

Eleanor Lambert již od svých mladých let milovala umění, a dokázala rozpoznat talent na míle daleko. Měla také fantastické komunikační schopnosti, což byla kombinace, která rozhodla o jejím osudu. Stala se vůbec první publicistkou zastupující umělce – malíře, sochaře, fotografy, designery, a následně i návrháře. Mezi jejími prvními klienty byli Salvador Dalí, Jackson Pollock, John Curry, Cecil Beaton či Isamu Noguchi. Ti díky ní ještě při životě (a v mladém věku) získali velkou slávu, čímž si však zároveň znepřátelila muzea a galerie, které tím tratily svůj hvězdný status, a stávaly se pouze „prostředníky”. Mnohé galerie z toho důvodu odmítaly vystavovat díla mladých umělců, a o „moderním” křídle nechtěla muzea tehdy ani slyšet.

 

 

Lambert nicméně i přesto našla způsoby, jak propagoval své klienty – nejen, že pomohla zorganizovat Americký pavilon na Benátském bianále, ale také podnítila myšlenku založit newyorské MoMA. A pak do jejího života vstoupila móda…

V rámci 1. sv. světové války byla veškerá produkce v Evropě směrována na výzbroj a oblečení vojákům. Pro civilní obyvatelstvo bylo vše pouze na příděl, a pochopitelně panoval obecný nedostatek. V té době však existovala hrstka salónů, jejichž majitelé měli k dispozici velké množství látek (z doby předválečné). Měli tak možnost tvořit a prodávat oděv, a byli si proto schopni během války vydělat nemalé jmění. Tento aspekt si velmi dobře uvědomovaly Spojené státy, které se rozhodly během 2. sv. války orientovat část průmyslu na vlastní výrobu, a podpořit tak chod domácí ekonomiky. Američtí výrobci totiž věděli, že ženy budou investovat do svého šatníku válka-neválka. A jak nejlépe podpořit domácí ekonomiku, než prodejem „vlastních” návrhářů? 

Paříž tou dobou stále vévodila módě, a pochopitelně (nejen) zámožné Američanky preferovaly evropské návrháře, nebo alespoň jejich „knock off” prodávaný v amerických obchodních domech. V roce 1939 tak americká vláda, společně s oděvním průmyslem (výrobci i managementem) a jeho odbory založili New York Dress Institute (nahrazený roku 1962 Council of Fashion Designers of America), aby společně podpořili lokální návrháře, kteří byli do té doby zcela anonymními „osobami v rohu místnosti”. Peníze získané z prodeje oblečení (1%) tak sloužily jako fond určený na publicistickou činnost a reklamu. Bylo však potřeba člověka, který danou organizaci povede, a tak oslovili nejlepší americkou publicistku – Eleanor Lambert. Ta v té době již pracovala s několika návrhářkami – Lilly Daché (modistka) a Adele Simpson, a po krátkém váhání na nabídku kývla.
Jejím prvním počinem bylo vzkříšení pařížského seznamu nejlépe oblékaných žen (který se v Paříži již rok kvůli válce nevydával). Přejmenovala jej na International Best Dressed List, který pochopitelně promoval tehdejší celebrity – manželky politiků a podnikatelů, herečky, návrhářky a aristokratky, jež nosily americké návrháře (a její klienty) – Billa Blasse, Lilly Daché, Adel Simpson a další.

 

Eleanor Lambert s Angleou Lasbury aka Jessicou Fletcher (dlouho před tím, než začala psát o vraždách)

 

V roce 1943 však přišla s nápadem, který navždy změnil módu. Rozhodla se zorganizovat přehlídku amerických návrhářů pro nákupčí z lokálních obchodních domu (department stores). Právě obchodní domy (stejně tak, jako dříve galerie) byli hlavními udavateli trendů a měli hlavní slovo – prodávali společně americké a francouzské návrháře (či jejich kopie) i vlastní výrobu, a určovali, co se nosí. Hlavním cílem tedy bylo soustředit větší pozornost nákupčích na domácí, autentické tvůrce. Přehlídky se podle ní měli zúčastnit i američtí publicisté ze všech velkých novin a časopisů, čímž by se rozšířilo povědomí veřejnosti (zákazníků) o návrhářích, a což by ve výsledku zvýšilo prodeje obchodních domů. V té době však noviny neměly ani peníze na cestu do New Yorku, ani „módní žurnalisty”, kteří by o akci byli schopni napsat. Eleanor Lambert však byla schopna zaplatit veškeré náklady z fondu New York Dress Institute, a tak třiapadesát novinářů z celé Ameriky (krom Vogue a Harper’s Bazaar, kteří o žádné jiné než francouzské tvůrce tehdy zájem nejevili) přijelo na první světový týden módy. Fashion Press Week (předchůdce NYFW) tak novináři opouštěli již jako „módní kritici”, čímž začala nová éra (nejen) americké módy. Akce ihned získala obrovský ohlas, a již na další přehlídkovou sezónu přijelo dvojnásobné množství žurnalistů. Někteří z nich se začali podílet i na seznamu nejlépe oblékaných žen, a také tvořili porotu Coty Awards – akce známé jako „módní Oskaři” (konající se od roku 1943 do doku 1984, kdy ji následně vystřídaly CFDA Awards, existující dodnes).

 

Kelly Bishop coby první představitelka Eleanor Lambert v televizi

 

Vnukla vedení Metropolitního muzea nápad na založení kostýmního institutu (The Costume Institute – dnes Anna Wintour Costume Center), kterého se muzeum s radostí chopilo. Sama již tou dobou vlastnila velké množství šatů z dílen amerických návrhářů a svých dlouholetých klientů, kteří ji často (z důvodu finanční tísně) platili v „naturáliích”. Institutu tak věnovala všechny své róby od Charlese Jamese, ale třeba i svatební šaty vévodkyně z Windsoru (Wallis Simpson), jelikož o ně britská strana zájem nejevila. 

Díky svému velkému vlivu v rámci International Best Dressed List jí oslovovaly i mnohé prvními dámy v naději stát se nejlépe oblékanou Američankou. Zasloužila se tak o to, aby manželky vlivných politiků nosily převážně americké návrháře. O rady ji kdysi požádala i Jackie Kennedy, kterou Lambert nato seznámila s Halstonem – a příběh o legendárním inauguračním pillbox klobouku již všichni známe. 

 

 

Byť mnohé ženy stále cestovaly pro haute couture do Paříže, byla Amerika schopna časem zaplnit i tento segment, a to díky svému prvnímu couturier – Main Bocher (taktéž klientovi Lambert). Tento Chicagský rodák do 2. sv. války pracoval ve Francii, kde získal řadu věrných klientů, kteří jej neopustili ani po jeho přesunu do New Yorku. Někteří francouzští návrháři si tak uvědomili sílu americké kupní síly, a i oni požádali Lambert o reprezentaci. Jedním z nich byl dokonce i Christian Dior, jehož New Look měl díky ní premiéru jak v Paříži, tak i v New Yorku. 

Nehledě na veškeré úspěchy Eleanor Lambert toužila povýšit americkou módu na úroveň Paříže. Věděla, že to zabere čas, ale vynakládala veškerá úsilí k tomu, aby se onoho okamžiku dožila. Využívala proto své kontakty mezi politiky, mecenáši i businessmany, aby tak mohla připravit úrodnou půdu pro vybudování celého podpůrného sektoru kolem umělců. Byla nenápadnou osobou v pozadí, která psala dějiny módy 20.století. Sláva ji nelákala, ale pro své klienty ji byla schopna zařídit doslova lusknutím prstu.

 

Lambert schovaná za Frankem Sinatrou a Miou Farrow, vítající se s Lyndonem B. Johnsonem

 

Pro americké návrháře organizovala krom domácích přehlídek i cesty do zahraničí – Evropy, Austrálie, Japonska, a dokonce i do Sovětského svazu. Nepodnikaly se však cesty do Paříže, jelikož podle Lambert nebyli Američané připraveni soutěžit s giganty. Tuto strategii aplikovala až do roku 1973, kdy se jí naskytla jedinečná příležitost. 

Eleanor Lambert byla schopna vycítit společenskou změnu. Styl života haute couture pomalu ustupoval, a módu udávaly ulice. Ženy již nepotřebovaly honosné róby na každou denní dobu, ale pohodlí a moderní eleganci v jednom – vhodnou do práce i na volný čas. Vzlet zažíval sportswear, divoké barvy, ale i moderní ready-to-wear glam – a právě to mohla nyní Amerika nabídnout v plné kráse…
Legendární Versaillská bitva návrhářů roku 1973 byla původně plánovaná jako výstava, pořádaná coby záchranná, benefiční akce pro rekonstrukci Versaillského paláce, pro jejíž organizaci Lambert oslovili Gerald a Florence Van der Kemp. Lambert přišla s nápadem o společné prezentaci deseti návrhářů (pěti z USA a pěti z Francie) a to přímo na místě, kde se psali dějiny. Francouzskou část organizace měla na starosti sama Marie-Hélène de Rothschild, která vybrala Pierra Cardina, Christiana Diora (v čele s kreativním ředitelem Marcem Bohanem), Yves Saint Laurenta, Huberta de Givenchy a Emanuela Ungaro. Ti si mohli vybrat Americké představitele. Shodli se na Billu Blassovi, Oscaru de la Renta, Anne Klein (jejíž pravou rukou v té době byla Donna Karan), Stephenu Burrowsouvi a Halstonovi (který se do pětky mimochodem dostal náhodou). Byť byla akce představena veřejnosti pouze jako přehlídka „těch nejlepších” z nového a starého světa, obě strany si velice dobře uvědomovaly, že půjde o nelítostný boj Davida a Goliáše před zraky celého světa. 

Francouzská strana představila tzv. divertissement (performance ve stylu 18.století používané jako vedlejší aspekt zábavy v rámci baletů, oper či jiných jevištních představení) trvající dvě a půl hodiny. Okázalé představení kombinovalo pohádkovou Popelku, balet, kabaret, ale i vystoupení legendární Josephine Baker.

 

Stephen Burrows a Josephine Baker v backstage; Foto: Vogue.com

 

Bylo zjevné, že francouzská pětka se předháněla mezi sebou v tom, kdo bude víc haute couture, a ztratila krom relevance i pozornosti diváků. Amerika oproti tomu vsadila na svého hvězdného hosta – Lizu Minnelli, která společně s Kay Thompson na poslední chvíli vymyslela choreografii pro modelky. Půlhodinová přehlídka amerických talentů vyrazila dech nejen publiku, ale i francouzským kolegům. Paříž byla pokořena na vlastní půdě, a Amerika byla ten večer objevena podruhé… Krátce nato američtí návrháři expandovaly na evropský trh, a o americké modelky se rázem praly všechny módní domy i časopisy. 

 

Zdroj: fashionsizzle.com

 

Eleanor Lambert věnovala módě více jak sedm dekád svého života. Aktivně pracovala až do svých 99 let, a v rámci jednoho ze svých posledních interview skromně prohlásila: 

“Jsem hrdá na to, že jsem pomohla svět seznámit s americkým stylem, který je nyní považován za nezávislou entitu v historii módy.

 

 

 

Lambert se svým asistentem Johnem Tiffany, který o ní napsal knihu

 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *