Who the hell is Oli Egler!?
  MIX  

Úskalí moderního feminismu

„Jsi feministka? Ne? Tak to feminismu nerozumíš, a nevíš, co je pro tebe dobré!”. Slovníková definice, aktivisté i naše oblíbené celebrity jej vykreslují coby altruistickou snahu získat a udržet „politickou, ekonomickou a sociální rovnost pohlaví”. A pokud se bavíme o rovnosti příležitostí, pod tím se velmi ráda podepíšu. Praxe však ukazuje něco jiného… 

Feministická hnutí 20. století nám zajistila právo volit, vlastnit majetek, studovat a vybírat si kariéru dle libosti. Můžeme spát s kým chceme, a také brát si koho chceme. Máme vlastní život pod kontrolou, a zodpovídáme samy za sebe. O tato práva se zasadily ženy jako Camile Paglia, která v každé z nás viděla silnou a nebojácnou Amazonku připravenou kopnout do rozkroku každého, kdo si jen zkusí ji urazit. 

Moderní, západní feminismus, časem okořeněný o kritické rasové teorie a intersekcionalismus jehož ideologické ozvěny o stále přetrvávajícím patriarchátu (na západě) slyšíme stále dokola už několik dekád, vykreslují poněkud jiný obraz než ten, který známe ze slovníkových definicí. Říká, že nemáme dost žen na řídících pozicích, že jsou ženy placeny méně než muži, že všude kolem číhá nebezpečí v podobně obtěžování, zneužívání či dokonce i znásilnění. A mohou za to muži “s těmi svými privilegii”. Kvůli nim se ženy nemohou ve své kariéře uplatnit, jsou to muži, kdo nám berou místa na vyšších pozicích, a jako kdyby toho nebylo málo, jsou také důvodem, proč se bojíme každý den vycházet z domu. Nastolováním takového diskurzu z žen dělají moderní feministky neustálé oběti, které se neumí v rámci každodenních interakcí psychicky srovnat s „mikroagresemi” jako je pochvala outfitu či (neškodné) mrknutí. Stírají jasné definice a hranice mezi „obtěžováním”, „násilím” a „sexismem”, a požadují státní složky a organizace o speciální ochranu skrze nové zákony či kvóty, bez kterých se ženy prý nedokáží profesně uplatnit samy.

 

Kariéra vs. rodina  
Mnozí znají příběh Phyllis Schlafly, vedoucí opoziční kampaň proti dodatku o rovných právech v USA v 70. letech. Byť se její argumenty týkaly převážně obrany tradiční role ženy v domácnosti, nebyla problematika “dvojího života” zcela vyřešena po dnešní den. V rámci mainstreamu se ona role často znehodnocuje coby podřadná práce – viz. neuhlídaná reakce Hillary Clinton a jejích “sušenek” z roku 1992  či prohlášení, že mateřství není nic jiného než jen zavazující, neplacená, dobrovolnická pozice (a to je v lepším případě ignorována úplně). Feminismus adaptoval komerční filozofii měřící veškeré úspěchy a hodnoty v penězích a moci. Čas a energie investovaná do rodinného života se nedá vyčíslit finančně ani kariérně, a proto je vnímána jako méněcenná. Přitom spokojený rodinný život a stabilní zázemí je často klíčové pro banální štěstí žen, mužů/partnerů i dětí. Podle spisovatelky Mony Charen jsme svědky zvláštního paradoxu – od začátku feministického hnutí v 70. letech došlo k rapidnímu poklesu spokojenosti žen, a to nehledě na všechny příležitosti, které hnutí přineslo. Částečně je na vině to, že feminismus nekompromisně a bláhově spojil soukromou identitu se zaměstnáním a odsunul rodičovství i monogamní manželství coby zastaralý model života na druhou kolej. Přitom právě stabilita rodinného života a přítomnost obou rodičů je mnohdy determinujícím pilířem úspěchu a štěstí (nejen) pro budoucí generaci. Matka i otec mají každý různou (a relativně stejně podstatnou) roli v životě dětí. Role matky je pilířem něhy, ochrany a empatie, a role otce zodpovědnosti a autonomie. Důležitým aspektem otcovské role (o které slyšíme tak žalostně málo), je i tzv. roughhouse (hra s elementy fyzického boje), který reguluje agresi, testuje limity a také slouží jako jistá ratifikace “mužnosti” v případě chlapců, kteří si absenci této hry v dětství nahrazují mnohdy neadekvátním chováním v dospělosti.
Společenské změny způsobené tzv. social welfare (systém sociálních dávek) v USA, sexuální revoluce a také glorifikace žen, které “nepotřebují muže” odehnala otce od rodin a hlavně obecné zodpovědnosti, a způsobila tak hluboký, společenský problém, který zde máme dodnes. Absence otců, o které ve svém slavném proslovu mluvil i Barack Obama, přinutila mladé muže hledat své otcovské role jinde, například v řadách slavných celebrit, bohatých rapperů nebo bohužel i mezi kriminálními živly (o čemž mluví v kontextu BLM Coleman Hughes nebo Mona Charen v širším kontextu). Právě tyto špatné (nebo v “lepším” případě žádné) příklady z nich dělají slabé a nekompetentní muže, kteří nedokáží být ani vhodnými partnery. A tím se uzavírá kruh “války pohlaví”, kterou jsme po druhé vlně feminismu nedobrovolně podědili. Ono napětí z nedovyjasněného konfliktu proto feministkám brání v realizaci dosavadních pokroků, které jsou zřejmě nedostatečné, a prahnou po absolutním triumfu (aniž bychom věděli, co to vlastně znamená).

 

Kulturní válka pohlaví
K dnešním nejžhavějším tématům patří nerovnost platů (gender pay gap), která se mužům neustále předhazuje. Statistiky o rovném odměňování však nejsou zkoumány s dostatečnou hloubkou. Srovnávají průměrné platy všech mužů a všech žen, aniž by se zohledňovali rozdíly mezi odpracovanými hodinami, přesčasy, profesemi (ženy spíše inklinují k profesím společenským a muži spíše k technickým, a tyto genderové rozdíly v preferencích se projevují nejvíce v těch egalitářsky nejvyspělejších zemích), či jinými faktory jako věk, zkušenosti atd. Harvardská univerzita publikovala výzkum o gender pay gap v Massachusetts Bay Transportation, a bylo zjištěno, že ženy pracují méně hodin, vybírají si méně přesčasů a naopak více nemocenské a neplaceného volna z důvodu, že preferují trávit méně času v práci a více s dětmi (rodinou). Ve snaze eliminovat tyto rozdíly a nastavit rovné odměňování (umělým způsobem) znesnadnila společnost čerpání nemocenských dovolených a zároveň i odměňování za přesčasy. Byť se ve výsledku podařilo snížit rozdíly ve výplatách, společně s tím vzrostla i nespokojenost žen, které byly nyní nuceny pracovat více hodin (celá studie ZDE).

Ona stará, ohraná píseň nerovnosti a nepřátelské, implicitně radikální postoje k mužům mnohé odrazují natolik, že vznikají iniciativy jako #WomenAgainstFeminism – kde ženy sdílejí fotografie s popiskem typu “Nepotřebuji feminismus, protože věřím v rovnost, ne v nárok na nadřazenost.” A právě zde je další kámen úrazu. Feministky často používají slogany jako “woman empowerment ” (posílení postavení žen), a zároveň ignorují problémy mužů s argumenty, ti budou vždy mít svá privilegia, a tak jim nenávist ze stran žen nemůže způsobit žádnou skutečnou újmu. Skvělým příkladem bylo interview Jordana B. Petersona a Cathy Newman, kdy se jej novinářka zeptala, proč by ženy měly podporovat muže. Byť jeho odpověď zněla poněkud banálně, poukázala na hlavní úskalí oné války pohlaví: “Záleží na tom, jakého partnera chcete mít. Chcete mít přerostlé dítě, nebo někoho, na koho se budete moci spolehnout, a s kým budete spokojeně žít?”.
Vysílat mužům signály, že jejich skutečnou rolí v tomto hnutí je pouze naslouchat a trpělivě snášet veškeré generalizované urážky, výtky a nařčení asi není ten nejlepší způsob, jak získat jejich podporu. V minulosti sice muži měli více možností a práv, ale dnes je vše jinak. Anonymní #cancelculture a je schopna lusknutím prstu zničit jejich kariéru i osobní život na základě nepodloženému obvinění ještě před soudním rozsudkem (ke kterému možná ani nedojde). Znovu prožití psychického traumatu je bezpochyby bolestné, ale místo toho, aby k němu došlo v soukromí policejní stanice se nyní oběti raději vyzpovídají milionům neznámých uživatelů na internetu. To není soudní spravedlnost, ale pomsta.

 

Británie a Sarah Everard
Před více jak padesáti lety, kdy ženské koleje v Americe zakazovaly studentkám vycházet pro jejich vlastní bezpečí ven po jedenácté večer to byly ženy jako Camile Paglia nebo Edwina Currie, které požadovaly „právo svobody i za cenu risku znásilnění”. V době, kdy mužské koleje neměly vůbec žádnou večerku, se na studentky pohlíželo jako na nesvéprávné děti, nad nimiž musí nějaká autorita držet ochrannou ruku. Paglia rozhodně nebyla jediná, která o zrušení těchto “ochranářských práv” usilovala, a v 70.letech dokonce vzniklo hnutí „reclaim the night”. To reagovalo na výzvu autorit, aby ženy zůstaly doma kvůli tehdejšímu řádění Yorkshirského Rozparovače, vyhledávajícího své oběti v noci.
Dnes se však tento slogan setkává s jistou kritikou, a to konkrétně v souvislosti s děsivým případem Sarah Everard, který otřásl (nejen) celou Británií. Tento velmi emotivní, hrůzný čin však velmi rychle zaslepil veřejné mínění a byl bleskově politizován zákonodárci a aktivisty. Jejich reakce byla „musíme vzdělávat a stanovit nové zákony”. V praxi se projednává možnost uzákonění mysogenie jako zločinu z nenávisti, zavést možný zákaz vycházení pro muže po šesté hodině večer a umístění tajných policistů do klubů a veřejných prostor, kde budou sledovat „podezřelé sexistické” chování mužů. To vše v době, kdy polovinu ženských vražd v Británii má na svědomí ex/partner ke kterému dochází doma a nikoliv ve veřejném prostoru. 
Ironické je nejen to, že z vraždy Everard je momentálně podezřelý právě policista, ale také to, jak rychle veřejnost zapomněla na #spycop skandál londýnské policie, do jejichž rukou chce nyní svěřit ochranu žen.
Podle Elly Whelan, novinářky ze Spiked magazínu pod zápalem emocí spojujeme dvě rozdílné věci – hrůzné zločiny a špatné zkušenosti s muži. Do jednoho kotle tak házíme vraždu a (možná nepříjemné) hvízdání a komentáře na ulici. Politici tak velmi příhodně přebírají narativ moderního feminismu, tvrdícího, že západ zžírá “epidemie misogynie” (přičemž poměr zavražděných mužů je více jak 70%)  a je s tím potřeba něco dělat – a to nejlépe nastolením absolutní kontroly a to hned. Politici a aktivisté využívají momentálního stavu strachu a nouze k ospravedlnění okamžitých reakcí a schvalování špatně promyšlených zákonů (ve stejném tempu, jako jsou přijímány opatření proti šíření Covidu-19).
Podle Whelan se těmito prohnilými teoriemi a autoritářskými zákony však zasazuje semínko strachu do ženského podvědomí, které nás pomalu ale jistě přesvědčuje o tom, že jsme opravdu zranitelné a slabé, a že potřebujeme větší ochranu než muži. Případ Sarah Everard reflektují jako každodenní realitu, jelikož před únosem a vraždou už se jen tak pepřákem neubráníme.
Slogan “reeducate men” (přeučme muže) vychází z premise, že si muži neuvědomují závažnost činů jako vražda nebo znásilnění. Problémem zde však nejsou “nevzdělaní” muži, ale asociální jedinci, kteří porušují psané zákony, a to zcela vědomě.

 

***

Pokud tak zhodnotíme všechna otevřená témata, která denně vidíme v médiích i na sociálních sítích, uvědomíme si, že druhá vlna feminismu tak ve skutečnosti nikdy neskončila, a zakrněla na otázce ženské rovnosti (nebo spíše nadřazenosti).
Feminismus dnes věnuje málo pozornosti (i zdrojů) na řešení otázky domácího násilí a jeho důvodům. Více jak polovinu zavražděných žen po celém světě má na svědomí jejich ex/partner nebo rodinný příslušník (často pod vlivem omamných látek)…
Nemluví se ani o momentální explozi transgender epidemie mezi mladými dívkami v pubertálním věku. Americká lékařská asociace schválila zákony o konverzní terapii, které lékařům a psychologům zakazují cokoli jiného než potvrzení vlastní diagnózy (i klidně třináctiletého) pacienta. Zpochybňování této samo-diagnózy, nabídka vyšetření nebo doprovodné konzultace těchto teenagerů může nyní stát terapeuta či lékaře jejich licenci. Ve výsledku mohou dospívající dívky bez jakéhokoli lékařského nebo rodičovského souhlasu získat hormonální léčbu (v klinice plánovaného rodičovství) nebo dokonce chirurgický zákrok na počkání, a to bez řádných informací o kontraindikacích, vedlejších účincích léčby či dlouhodobých následcích a rizikách. V Americe se problematice věnuje novinářka The Washington Post a The Wall Street Journal  Abigail Shreier. Tyto zákroky i léky navíc tvoří podstatnou část výdělku klinik a farmaceutických společností v USA.
Británií mezitím nedávno otřásl skandál s Tavistock & Portman NHS Foundation Trust, kde byly velkému množství mladých lidí včetně Keiry Bell (která s nimi koncem loňského roku vyhrála soudní spor) předepsány hormony jen po třech sezeních.
Modernímu, západnímu feminismu můžeme vytknout i to, jak pod záminkou politické korektnosti a kulturního relativismu ignoruje absenci základních ženských práv a svobod v islámských zemích i v rámci muslimských menšin v Evropě – aneb to, co představuje opravdový, kulturně legitimní patriarchát. Dodnes dochází k nuceným sňatkům, zákazům emancipace a integrace pod tlakem konzervativních rodičů (i bratrů), od kterých se mladé dívky pod výhrůžkami smrtí bojí odpoutat – to vše stále v rámci EU. Náboženská ideologie má stále na svědomí ženské obřízky, incestní znásilnění i vraždy žen ve jménu “ostudy a hanby”, kterou rodině svým chováním přináší. Těmto tématům se věnuje spisovatelka a bývalá politička Ayaan Hirsi Ali. Camile Paglia ve své knize Svobodné ženy, svobodní muži napsala: “…v moderní, sekularizované společnosti musí zákon i vláda zaujímat neutrální vztah k náboženství, které nemůže vnucovat svá očekávání nebo hodnoty těm, kteří v toto náboženství nevěří”. Dnes se to netýká jen menšinových náboženství, ale i křesťanství. Polsko se vloni rozhodlo vrátit sedmimílovými kroky zpět do minulého století, a odepřít ženám právo na potrat (a to i v případě, že u plodu nastanou vývojové vady). Feministický aktivizmus však selhává i zde, a to v řešení, které vidí pouze v pouličních protestech, které se za dlouhá léta nespokojenosti ukázaly jako neproduktivní (nebo v letošním, pandemickém roce spíše jako kontraproduktivní)…. A veškerá tato úskalí moderního feminismu mě přivádí v otázce #WeShouldAllBeFeminist?

 

 

 

 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *