Who the hell is Oli Egler!?
  MIX  

Nový trend: Cancel culture 

And Now for Something Completely Different...

Co je cancel culture (kultura rušení)? Stručně řečeno odvolání veřejné podpory či bojkot osob, produktu nebo společnosti s jejímiž výroky a činy nesouhlasíte. To se může vztahovat na jeden výrok na Twitteru starý i 10 let. Odehrává se primárně (nikoliv však výlučně) na sociálních sítích. „Zrušený” jedinec či značka může být na základě tlaku veřejnosti ostrakizována sociálně i profesně.


Fenomén cancel culture se podle mnohých vědců (Helen Pluckrose, John Lindsay, Colin Wright aj.) rozrůstal v západním světě posledních 10-20 let v oblasti vysokých škol, ale široká veřejnost jej začala vědomě zaznamenávat až posledních 5 let. 

Přicházel nenápadně – skrze občasnou kritiku společenských přešlapů jedinců či značek od obyčejných smrtelníků – aka netizens (občanů sítě). Byl úzce spojen s novým, progresivním diskurzem, v rámci kterého se aplikovala strategie „pozor na to, co říkáte, někoho to může urazit”, ať už se jednalo o „kontroverzní” názory (které záměrně dávám do uvozovek vzhledem k rozdílným definicím kontroverze), nepovedené vtipy, či pouhá fakta z vědeckých výzkumů vyvracející populární konsenzus. Takovým způsobem přišel o práci Kevin Hart za své 10 let staré tweety (kterého odstranili coby moderátora Oscarů v 2018) nebo James Damor (jenž by propuštěn z Googlu za to, co dnes známe jako „Google memo” – viz níže).

I v rámci módy se často ozývali rozhněvaní jedinci, kteří reagovali na faux pas značek – ať už se jednalo o nášivku šerifa připomínající židovskou hvězdu od Miu Miu, nebo svastiku (symbol harmonie v buddhistické a hinduistické kultuře) na taškách společnosti Zara, jejichž chyba byla pouze v tom, že kabelka putovala na evropský trh. Pára však zůstávala pod pokličkou, a většinou stačil klasický facepalm a omluva za (zřejmě) banální nedbalost zaměstnanců.
Dnes je však situace o mnoho závažnější – ona neškodná nedbalost, nepochopený žert, nebo i „jiný názor” může vyvolat nařčení z širokého spektra fóbií, hledající „hluboce zakořeněný společenský problémem” tam, kde není – z čehož se nyní stal světový sport. “Digitální blackface” Oprah, kulturní apropriace dredů a turbanů na molech, kontrola politické korektnosti v rámci stan-up show, a příležitostné podsouvání slov jako “privilegium”, “patriarchát”, “cisgender”, “toxická maskulinita” či “moc” do  každodenní mluvy.
Potřeba virtuálně zasednou ke kulatému stolu, projevit svoji škodolibou moc jednotlivce a kapacitu zastrašit klidně i velké korporace, je opíjejícím morem dnešní společnosti. 

 

Not All Opinions Matter
Zlomovým byl však pro celý svět (i módní průmysl) rok 2020. Tragická smrt George Floyda poukázala na stále přetrvávající problém Američanů s policejní brutalitou. Díky rychlé reakci organizace Black Lives Matter se hashtagy a černé čtverečky šířili instagramem rychlostí světla. Z protestů proti policejní brutalitě se rychle stala čistě otázka rasové diskriminace, a mnozí pocítili vlhko v botách a sucho v ústech. V minulosti se mnohé značky snažily stranit politických otázek, a to naprosto oprávněně – nabízeli zboží pro všechny, nehledě na jejich politické inklinace, víru, zájmy nebo orientaci. Avšak v dnešním, stále více polarizovaném klimatu to může společnost stát víc, než jen peníze, jelikož, jak hlásí aktivisté i #silenceisviolence. Adidas a Nike proto byli jedni z prvních, kteří vycítili potřebu se vyjádřit k situaci, stejně jako Marc Jacobs nebo ředitel Tapetry (Kate Spade a Coach), kteří na zničení svých obchodů reagovali slovy „naše výlohy mohou být opraveny, ale lidský život se jen tak nenavrátí”. Velkou kritiku však schytal Virgil Abloh, který odsoudil vandalismus protestujících, a po silném tlaku veřejnosti se za svá slova musel omluvit – přeci protestují „pro dobrou věc”.
Pod zápalem aktivizmu vznikla i kampaň #PullUpOrShutUp vyzývající značky buď vyjádřit solidaritu k situaci, nebo finančně přispět na účet (velmi netransparentní organizace) BLM, která mezitím získala monopol na „boj s rasismem” a na chvíli i imunitu vůči jakékoliv kritice (kvůli níž přišel o místo Nick Buckley – viz níže). 

Woke a cancel culture se nám tak prezentuje jako empatické hnutí, které se snaží potrestat každodenní nespravedlivost, ať pochází od jakkoliv vysoce postavených tj. „privilegovaných” lidí.
I když připustíme jejich altruistické motivace, narazíme na spoustu problematických aspektů, které mimo jiné spočívají v způsobu nastolení této „nové, dokonalé společnosti” skrze zastrašování, zamlčování a i šikanování.
V první řadě jde o neorganizovaný dav rozhněvaných jedinců, jejichž argumenty často postrádají kritické myšlení, a představují spíše posedlost nebezpečnou identitární politikou, která se odvíjí od postmodernizmu, intersekcionality a kritických (rasových) teorií. Odmítají dialog či vysvětlení, a i po omluvě žádají okamžité zablokování, umlčení či bojkot. Krom manifestace své moci, kterou se nebojí použít vůči jedincům, firmám či organizacím se však také staví do pózy, kterou vyžadují, aby „jejich vidění světa bylo přijato většinou” – odmítají fakta a místo toho propagují „svojí pravdu” a „prožitou zkušenost” (lived experience), kterou se nebojí použít jako právo veta vůči objektivní pravdě (která podle těchto stoupenců postmoderní filosofie navíc ani neexistuje). Dostáváme se do okamžiku, kdy „barvoslepost” (colorblind), kterou učil Martin Luther King Jr. a o které mluvil ve svém slavném interview Morgan Freeman je považována za neadekvátní (a pochopitelně má i svá úskalí). Místo ní však musíme nahlížet na svět (a tedy i na všechny lidské interakce) skrze intersekcionální čočku, kde za každým problémem hledáme implicitní diskriminaci. Tak samozvaní bojovníci za sociální spravedlnost přebírají právo „mluvit za komunitu”, které jim však nikdo nedal. Jejich moc spočívá v hlasitosti a nebojácnosti osočit kohokoliv v rasismu, transfóbie, homofóbie či mysogenie, což v dnešní společnosti představuje červenou kartu a „GAME OVER”. Lidské kariéry, reputace ba i soukromé životy jsou tak ničeny mnohdy neviditelnými uživateli Twitteru a jiných sociálních sítí. Bez spravedlivého soudu či vůbec možnosti se bránit jsou ostrakizováni zaměstnavateli, kolegy i přáteli. Stejně jako #MeeToo i cancel culture přebírá roli veřejného soudu, kdy místo toho, abychom si mohli vyslechnout obě strany a případně legitimně odsoudit pachatele na základě důkazů a právního systému, který je stavebním kamenem moderní, vyspělé civilizace, jsme zpět na úrovni kmenových bojů.  

 

________________________________________________________________________

Pár významných zmínek do éteru:

 

Problematičtí a „zrušení” z filmů:
Little Britain, Gone With the Wind, Hamilton, Miss Piggy, Pepé Le Pew, Dr. Seuss, Breakfast at Tiffany’s, Aladdin, Tropic Thunder aj.

Hlasité případy ze zámoří:
J.K.Rowling: https://www.nbcnews.com/feature/nbc-out/j-k-rowling-faces-backlash-after-tweeting-support-transphobic-researcher-n1104971

Debra Soh: https://www.oxfordstudent.com/2021/01/21/oxford-union-criticised-for-invitation-of-debra-soh/

Abigail Shreier: https://www.youtube.com/watch?v=6MYb0rBDYvs
https://www.youtube.com/watch?v=3uqht5dcJAI  

Případy 128 profesorů na školách v USA a Kanadě
https://www.nas.org/blogs/article/tracking-cancel-culture-in-higher-education 

Případ Nicka Buckley: Zakladatel organizace pomáhající dětem ze sociálně slabých rodin v UK upozorňoval na problematiku organizace (nikoliv sloganu) BLM a na jejich kontroverzní manifest, obsahující výzvu ke zrušení nuklerání rodiny (a nahrazení komunitní výchovou), zrušení financování policie, zničení kapitalistického zřízení v zemi (možná napoví slovo „comrade” – soudruh, často se objevující v textu) či odstranění cisgenderového privilegia a patriarchátu. Nick Buckley byl připraven peticí neznámých jedinců o místo ve vlastní organizaci.
Video rozhovor: https://www.youtube.com/watch?v=Lq6FGVXJ1V0&t=857s
Podobný případ se stal i s profesorem ekonomie Haraldem Uhligem

Případ H&M
V roce 2018 H&M schytalo silnou kritiku za fotografii pětiletého černocha Liama Mango, který pózoval v zelené mikině s nápisem „coolest monkey in the jungle”. Matka pětiletého chlapce, Terry, se několikrát veřejně zastala značky – jak na sociálních sítích tak i v televizi, a zdůraznila, že lidé zbytečně hledají problémy tam, kde nejsou: „stop crying wolf here all the time, unnecessary issue here… Get over it” psala. Pro mnohé lidi to však byl důkaz stále přetrvávajícího rasizmu, a odmítali vidět pouze chlapce v zelené mikině s vtipným sloganem. I přes veřejnou omluvu H&M a následné stažení mikin z prodeje však negativní reakce jen sílily. Krom celebrit, které si „myly ruce” se našlo i mnoho těch, kteří vyzývali k otevřenému bojkotu značky. Situace došla tak daleko, že se členové Jihoafrické politické strany EFF (Economic Freedom Fighters) vydali protestovat do poboček značky napříč Johanesburgem, v rámci čehož došlo ke zničení mnoha obchodů.

Případ Diet Prada: https://www.elle.cz/moda/diet-prada-versus-dolce-gabbana-za-aktivisticke-stories-pred-soudem 

Rozhovor Jamese Demora s Jordanem Petersonem: https://www.youtube.com/watch?v=SEDuVF7kiPU&t=720s 

Colin Wright: https://quillette.com/2020/07/30/think-cancel-culture-doesnt-exist-my-own-lived-experience-says-otherwise/

 

Doporučení autoři, věnující se této problematice:

Helen Pluckrose https://twitter.com/hpluckrose?lang=cs
https://www.youtube.com/watch?v=UwUGa5HVNyM&t=243s 


James Lindsay https://twitter.com/conceptualjames?lang=cs
Podcast: https://www.youtube.com/channel/UC9K5PLkj0N_b9JTPdSRwPkg 

Konstantin Kisin https://twitter.com/konstantinkisin?lang=cs 
Francis Foster: https://twitter.com/francisjfoster?lang=cs
a jejich podcast: https://www.youtube.com/c/Triggerpod 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *