Who the hell is Oli Egler!?

Sběratelské kusy: „ty bílé šaty”

Dnes je Hollywood jedním z nejvýznamnějších udavatelů módních trendů. Outfity postav se mnohdy stávají „ikonickými looky”, které přesahují hranici filmových kostýmů, a stávají se součástí každodenní módy – od kostýmů Audrey Hepburn ve filmech Sabrina nebo Roman Holiday, Julie Roberts v Pretty Woman, až po mnohé outfity Sarah Jessicy Parker ze Sex and the City, či mladých fashionistek z Gossip Girl. Nebylo tomu tak však vždy…

Byť s příchodem kinematografie se široká veřejnost snažila kopírovat vzhled hrdinek stříbrného plátna – ženy si zkracovali vlasy a vytrhávaly obočí, aby se alespoň trochu připodobnily Louise Brooks nebo Clare Blow, Paříž měla v rámci módy stále hlavní slovo, a renomované magazíny jako Harper’s Bazaar a Vogue vnímaly Hollywood zatím dosti střízlivě – přeci jen se jednalo o kostýmy a ne o módu. 

I když se našlo několik výjimek mezi návrháři, kteří na filmech spolupracovali – Paul Poiret oblékl Sarah Bernhardt ve filmu Elizabeth I. (1912) a Salvatore Ferragamo vyhotovil sandále pro herce ve filmu The Ten Commandments (1923) – pro filmová studia šili skoro výlučně vlastní kostýmní designeři. Bylo to hlavně z důvodu dlouhé produkce – proces někdy zabral i dva roky, a od momentu poslední klapky do premiéry v kině se móda již nenávratně změnila, a bylo proto potřeba tvořit nadčasové kostýmy. Ze strany Hollywoodu však byla velká snaha se propojit s Paříží, a stát se zároveň jejím velkým (komerčním) konkurentem. Samuel Goldwyn (z Metro-Goldwyn-Mayer) proto oslovil jednu z nejvýznamnějších představitelek tehdejší módy – Coco Chanel (která již v minulosti, stejně jako její kolegové, tvořila pro film nebo balet). Ta měla navrhnout kostýmy pro The Greeks Had a Word for it (1931) a zároveň vytvořit kostýmy pro Glorii Swanson ve filmu Tonight or Never (1931). Goldwyn předpokládal, že by obě strany mohly profitovat ze spolupráce – jak pro Chanel tak i pro MGM by to byl skvělý PR. Swanson a Chanel si však bohužel nepadly do oka, a tak si návrhářka pouze vzala míry a odletěla zpět do Paříže. Krom toho, že v době, kdy kostýmy dorazily do Ameriky byla Swanson již těhotná, a neseděly jí, nebyly navíc ani „camera-friendly” – na plátně vypadaly méně zajímavě než v reálu. Film nebyl nakonec ani finančně úspěšný, a to ukončilo velkou spolupráci pařížské legendy s Hollywoodem. 

 

Gloria Swanson v šatech od Coco Chanel “Tonight or Never”; Zdroj: Silverscreen.com

 

Filmová studia se proto rozhodla zůstat u svých in-house návrhářů, kteří byli schopni navrhovat jak dle jejich potřeb, tak i dle přání filmových hvězd. Jedním takovým byl i Adrian (Adolph Greenberg). Nesmírně talentovaný, kolegy i širokou veřejností obdivovaný kostymér pro MGM, oblékající Gretu Garbo, Joan Crawford, Jean Harlow, Jeanette MacDonald a další hvězdy stříbrného plátna. Již od poloviny 20. let tvořil pro studia ty nejhonosnější róby a nejelegantnější kostýmy, ve kterých se herci stávali součástí onoho dokonalého, „snového” světa Hollywoodu. Množí z vás budou znát jeho legendární červené střevíčky (ruby slippers) Judy Garland z filmu The Wizard of Oz (1939).

 

Adrian Adolph Greenberg; Zdroj: TheFashionModelDictionary.com

 

Své kostýmní návrháře se filmová studia horlivě snažila promovat se stejnou intenzitou, jako své herce, a tlačit tak americkou módu skrze film. Byť Paříž Hollywood neuznávala coby udavatele stylu, pro Američany stříbrné plátno symbolizovalo novou modlu, a hrdiny příběhu chtěli napodobovat stylem (života) jak to bylo jen možné – od make-upu, přes oblečení, až po značku cigaret, které ve filmu viděli své hrdiny kouřit. Filmová studia si tak velmi dobře uvědomovala komerční potenciál, který se akumuloval (i) mimo pokladny kin. V roce 1930 bylo proto zřízeno Movie Merchandising Bureau, a Macy’s ten samý rok otevřel svůj první Cinema Shop. Studia prodávala licence na kopírování kostýmů, které se objevovaly ve filmech. Nebyly natolik okázalé jako originály, a nebyly to ani přesné kopie, nicméně zájem lidí byl obrovský. Hollywood stavěl základy své továrny na sny – z herců se „dělali” celebrity a ikony stylu, z kostýmních designerů couturie, z režisérů zas umělci nejvyšší úrovně. Jejich popularita se boostovala novináři a paparazzi, a pro zvýšení prestiže se dokonce založili i Ceny Akadamie aka Oscars (a to samotným Louisem Mayerem z MGM v roce 1929). Pro získání dominance (nejen) na lokálním trhu se zakládaly i módní časopisy, které měly konkurovat Harper’s Bazaar a Vogue. V době, kdy tito dva mediální giganti soustřeďovali svoji pozornost na Paříž a propagaci vysoké módy, se naopak americké Photoplay a Silver Screen věnovali výhradně Hollywoodskému stylu. Demokratická cena (Silver Screen stál 10 centů, Photoplay 25, a oproti tomu cena Vogue byla 35 a Harper’s Bazaar dokonce 50 centů) zajišťovala co největší dostupnost pro všechny Američany, a nabízela překrásné, profesionální fotografie celebrit v róbách od Hollywoodských návrhářů v prostorách filmových studií coby promo na čerstvě vycházející trháky, které měly přilákat lidi nejen do kin, ale i do obchodů, kde mohli pořídit stejné šaty, doplňky, cigarety nebo make-up, aby se třeba jen na chvíli stali součástí onoho „snového příběhu”, který viděli na stříbrném plátně. I přesto všechno však zůstávala Paříž chladná, a Ameriku coby konkurenta přehlížela.  

 

Zdroj: Heritage Auctions a amazon.com

 

Vše se změnilo roku 1932, kdy vyšel film Letty Lynton v hlavní roli s Joan Crawford, pro kterou právě Adrian vytvořil nezapomenutelnou bílou róbu z organzy, s obrovskými volány na ramenou a „Peter Pan” límečkem. Byl to silný odklon od módy 20.let – přiléhavých šatů s tenkými ramínky nebo volně ležícími rukávy. Lynton šaty navíc koncentrovaly pozornost a objem na ramenou, a tedy opticky zužovaly pas oproti trendům předešlé dekády. Popularita byla tak obrovská, že jenom Macy’s, který repliku šatů uvedl ten samý rok, prodal 50.000 kusů po celé Americe.

“Poprvé jsem si uvědomil úžasnou sílu filmů několik měsíců po premiéře Letty Lynton. Přijel jsem do New Yorku a zjistil jsem, že všichni mluví o šatech Letty Lynton. Musel jsem jít do obchodů, abych zjistil, že ze všech oděvů, které jsem v tom filmu pro Crawford vytvořil, to byly právě ony bílé šaty z organzy s velkými volánovými rukávy, které měly největší úspěch. Ve studiu jsme si mysleli, že jsou šaty komické, a trochu přehnané. Prodávané kopie však na rozdíl od původních Letty Lynton šatů vypadaly velmi skromně a plaše. “
– Adrian; Creating the Illusion 

 

Byť samotný film zmizel ze světa po roce 1936 (kdy bylo federálním soudem rozhodnuto, že se jedná o plagiát snímku Dishonored Lady z roku 1930 na který MGM nezískal práva), jeho odkaz se navždy zapsal do historie právě díky „těm bílým šatům” od Adriana. Byl to největší komerční úspěch Hollywoodu, který se promítl do módního průmyslu. Šaty byly kopírovány jak jinými kostyméry (pokud jste viděli Swing Time s Fredem Astairem a Ginger Rogers, tak už víte, odkud vítr vane), tak i módními domy v Americe i Evropě – což dokazuje vánoční katalog Obchodního domu Aberdeen (Skotsko). 

 

Joan Crawford v “Letty Lynton” 1932; Zdroj: TheUltimateFashionHistory

 

Swing Time, 1936; Zdroj: TheUltimateFashionHistory

 

Zdroj: IreneBritanion.com

 

Sears katalog, 1933 a 1934; Zdroj: wittness2fashion.com

 

Úspěch těchto odvážných šatů nemohla ignorovat už ani Paříž, která si poprvé uvědomila sílu a potenciál svého konkurenta za velkou louží. Britský Vogue udělal poprvé retrospektivu Hollywoodské módy v článku „Does Hollywood create?” v dubnu roku 1933, a o rok později, kdy Adrianovy kostýmy pro The Barretts of Wimpole Street opět sklidily obrovský úspěch (nejen) v Paříži, musel návrhář Lucien Lelong připustit: „My, couturie, už nemůžeme žít bez kinematografie o nic víc, než kinematografie nemůže žít bez nás.”

 

Zdroj: archive.vogue.com

 

Byť se někteří modní kritici dodnes domnívají, že prvenství trendu velkých ramen patří Else Schiaparelli, která je předvedla v rámci své kolekce o rok dříve než vznikl film, „Lynton šaty” byly zkrátka víc vidět, a přilákaly více pozornosti. Trend velkých ramen se promítl nejen do večerních rób, ale i denní módy – jemné, balónové rukávy blůz a sak, svetrů a boler, koncentrující objem (a větší množství látky) na ramenou a pažích skrze řasení a volány zaplavily svět. Na jednu stranu Adrianova verze byla plná romantiky a křehkosti, která lidem na chvíli pomohla utéct od denních problémů, se kterými se Amerika potýkala (stále přetrvávající dopady Velké hospodářské krize), a na straně druhé časem vystihlo způsob, kterým se americké ženy v některých ohledech chtěly oblékat. Masivní ramena s vycpávkami (která nahradila romantické volány těsně před a hlavně v rámci 2.sv.války) dodaly ženám jakýsi pocit síly a odvahy v dobách, kdy začaly na pracovištích nahrazovat muže, a daly tak vzniknout trendu “power suits”, ale o tom zas někdy jindy…

 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *