Who the hell is Oli Egler!?

Sběratelské kousky: chemise dress aka košilkové šaty

 

Paříž, konec 18.století. Francie si stále držela své postavení “světové módní metropole”, kterou pro ni vydobyl už Ludvík XIV. Nový král Ludvík XVI. spolu se svou manželkou Marií Antoinettou proto byly neustále pod dohledem aristokracie (i celé Francie), která bedlivě sledovala, jaké nové trendy jim panovníci přinesou.

Hlavním hrdinou našeho příběhu není ani tak mladá královna, jako její “ministryně módy” – Rose Bertin, která je některými historiky považována za první “haute couture” návrhářku. Její jméno lákalo nejen francouzskou aristokracii, ale i evropské královny či slavné herečky té doby. Krom výroby šatů se její butik věnoval stylingu, a to konkrétně “vylepšování” již existujících kusů, které se vrstvily hedvábím, krajkou a stužkami, peřím i květinami, aby vypadaly pompézně a “à la mode”.  Betrin se tak stala první světovou návrhářskou celebritou, a to skoro sto let před Charlesem Worthem.

Rose Bertin Zdroj: agnautacouture.com

 

Bertin stála takřka za všemi šaty, které Marie Antoinetta nosila. Tvořila celý její obraz, a dobře si uvědomovala úlohu, kterou mladá královna měla. Ve svém dopise psala: “Královna nenásleduje módu, móda následuje ji”(1772). Zřejmě proto, že se Marii Antoinettě nedařilo zapadnout do francouzského dvora, přenechávala Bertin volnou ruku v naději, že ta ji pomůže získat srdce Francie.
Začátkem 80.let 18.století se královna rozhodla osvojit jednodušší, rurální styl odívání, bez masivních krinolín (kvůli kterým se mnohdy dámy nemohly dostat skrz dveře, a proto vcházely bokem) a pompézních dekorací rokoka, které postupně upadaly s příchodem empíru. Bertin tedy pro královnu vyrobila mušelínové šaty bílé barvy, známé jako “gaulle” – v té době populární jak v Evropě, tak i v koloniálních oblastech. Byly lehké, jednoduché a na rozdíl od klasického dvorního dress codu velmi pohodlné. Měly velké volány na dekoltu, nabírané, balónové rukávy ozdobené stužkami, a kolem pasu byly stažené širokou, barevnou stuhou s mašlí za zádech. Pod nimi se nosilo spodní prádlo v podobě volné, bavlněné košilky na nahé tělo – tzv. chemise která měla chránit svrchní část oděvu od potu a tělesného pachu. Na ní už se vrstvily ostatní části oděvu jako spodničky a tzv. stays (druh korzetu, který spíše než drtit žebra měl pomáhat držet rovná záda jak mužům, tak ženám).

 

 

Portrét královny v gaulle šatech, který byl roku 1783 prezentován na Salone de Paris v Louvre – pravděpodobně největší umělecké události Západního světa (pořádané každé dva roky), způsobil neuvěřitelný skandál. Marie Antoinetta byla na obraze, a tedy i před zraky všech zúčastněných oblečena neformálně, skoro v něčem, co vypadalo jako chemise. Tak se z obrazu “La Reine en Gaulle” (Královna v gaulle) stal “Chemise à la Reine” (Královnina košilka). Krom nevhodné formy oblečení byla taktéž nařčena z naprosté absence patriotismu. Mušelín se dovážel z Indie, a dle některých “její móda” neblaze dopadala na francouzské hedvábníky, kteří tím přicházeli o práci.

BTW: Francouzský hedvábný průmysl opravdu upadal, nicméně důvodem byla rychle se měnící móda i preference materiálů. Mušelínové róby nosily mnohé tehdejší “influencerky stylu”, jako vévodkyně z Devonshiru v Anglii, i rivalka Marie Antoinetty, Madame du Barry, která se v ní nechala zvěčnit na portrétu roku 1781 – o dva roky dříve než Marie Antoinetta. 

 

Madame du Barry, 1781
Zdroj: meghanmastersonauthor.com

 

Velmi zajímavým faktem však zůstává to, že byť šaty způsobily zprvu obrovský skandál, staly se po Velké francouzské revoluci velmi oblíbeným kusem oděvu, který zpopularizovala i císařovna Josefína, manželka Napoleona Bonaparta, a to v o mnoho více odvážném stylu, než kdysi královna. Symbolizovaly totiž onu rovnost idealizovanou revolucionáři. Byly prosté, a s předchozí érou aristokratické pompéznosti neměly nic společného… Dokonce, když se podíváte na filmové adaptace Jane Austen, najdete na jejich hrdinkách část odkazu chemise à la reine.

 

Zdroj:meghanmastersonauthor.com

 

Zdroj: whowhatwear.co.uk

 

Příběh našich šatů zde však nekončí. Móda je cyklická, a proto její odkaz můžeme v poněkud jiných formách najít i nám bližším historickém období.

Na začátku 20.století se objevují ve zlaté éře krále Edwarda (v Británii 1901-1910/1914) a La Belle Epoque (ve Francii 1899-1914), a to v již trochu jiné formě – tzv. lingerie dresses (spodničkové šaty). Materiály jako bavlna, šifon, len nebo hedvábí a techniky zdobení jako krajka, jemné stužky a výšivka, byly totiž původně používány pro spodničky, košilky a jiné formy spodního prádla. Nosili se primárně ve dne či v rámci neformálních večerních událostí, a tvořil je například francouzský couturier Jacques Doucet. V roce 1909 byly podle Harper’s Bazaar “nejdůležitější položku letního šatníku”.

 

Zdroj: pinsndls.com (Les Modes, A4, N40. April 1904, page 15)

 

Zdroj: pinsndls.com
Brooklyn Museum Costume Collection at The Metropolitan Museum of Art, Gift of the Brooklyn Museum, 2009. 2009.300.579a, b.

 

Pozoruhodným článkem byl však v tomto případě i designer Paul Poiret (nazývaný v zámoří Král módy) a jeho nová verze chemise siluety, jejíž volnost ovlivnila módu 20. let, ale posloužila i jako inspirace pro zrod revolučních forem Cristóbala Balenciagy i Christiana Diora v 50. letech.
V roce 1912 Poiret vytvořil šaty tvaru “T” – volně visící z ramen, které ženy plně osvobozovaly od korzetu a jiného tělo-deformujícího prádla. Prosazoval rovnou a plochou siluetu vycházející z obdélníku, která zaměnila trojrozměrnost módy za dvourozměrnou abstrakci.

BTW: Jeho první prototyp šatů s chemise siluetou vytvořil již v roce 1910, a nazval je “Robe de Minute”, protože jejich výroba trvala doslova chvíli (přesněji řečeno 30 minut). Návrhář prý vytvořil tyto šaty pro svojí těhotnou manželku Denise, a to pro úplné pohodlí “ve velkém stylu”. Poiretovi je také společně s návrhářkami Lucile (Lady Duff-Gordon) a Madeleine Vionnet přisuzována zásluha úplného “zrušení” korzetu.

 

Robe de Minute od Paul Poiret 1910; Zdroj: collections.vam.ac.uk

 

Paul Poiret 1912; Zdroj: metmuseum.org

 

Po 30. a 40. letech, kdy se silueta opět vrátila k feminním formám a úzkému pasu, navázal na odkaz Poireta španělský “architekt vysokého krejčovství” Balenciaga, a to v roce 1957, kdy představil volné, balónové šaty (chemise a sack dress), které se rozšiřovaly v oblasti pasu a zužovaly směrem ke kolenům. V podobném duchu jej následoval i Dior a YSL. Jednalo se o absolutně revoluční styl, který v americkém tisku vyvolal horlivé debaty: mnoho komentátorů, zejména mužů, považovalo tento styl za ošklivý, nepřirozený, a zbytečně skrývající krásu ženského těla, zatímco jiní obdivovali lehkost a módní inovaci. Navzdory hlasité kritice se postupně zařadily do většiny šatníků, a staly se základem módy šedesátých let.

 

Cristóbal Balenciaga, Chemise dress 1957; Zdroj: risdmuseum.org

 

 

Sack dress by Cristóbal Balenciaga, number 164 from his Spring/Summer 1958 collection © Balenciaga Archives Paris, photograph Thomas Kublin

 

 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *