Who the hell is Oli Egler!?

Ženy a vysoké podpatky – konec nejvášnivějšího románu v historii?

Ještě na začátku předešlé dekády platilo pravidlo „čím vyšší, tím lepší”. Luxusní značky prodávaly lodičky na 12cm podpatcích, a ty dobývaly celý svět. Dnes tvoří 65% světových prodejů Christiana Louboutina lodičky s podpatkem pod 8,5cm (mimochodem prvním párem obuvi, kterou návrhář stvořil, byly balerínky).


Už historicky byly vysoké podpatky považovány za záležitost elity. Nosili je herci v antickém Římě, i Perská monarchie – nakonec to bylo právě díky šáhovi Abbásovi I. Velikému, který „přivezl” tento druh obuvi do Evropy, a popularizoval jej v rámci místní aristokracie a zámožné nobility. 

Po Francouzské revoluci lidé nechtěli mít s aristokracií a jejich módními choutkami nic společného, a tak na dlouhý čas zmizely podpatky z Evropy. Nepřáli si je ani v Novém světě (Amerika), kde byly kvůli svůdnému efektu spojovány s nástrojem čarodějnictví. V tom měli naši američtí přátelé pravdu – podpatky se však právě kvůli své svůdnosti vrátily koncem 19. století do světového povědomí skrze tzv. francouzské pohlednice – erotické fotografie pro „pravé gentlemany”.  

S příchodem Vikrotiánské éry již byly podpatky opět součástí dámské garderóby, a to jako symbol ženské sofistikovanosti a elegance. Proč také ne – byly pohodlné (většinou do 5 cm), pomáhaly správně držet tělo, a zároveň znovuzrodily rovnici „vyšší obuv = vyšší status”. 

Moje generace je již znala jako nepostradatelnou, či spíše povinnou výbavu našeho šatníku. Pro společenské akce se staly nepsaným pravidlem, a za bílého dne byly preferovanou součástí dress codu. Patřily neodmyslitelně k business ženám à la Working girl, supermodelkám, hollywoodským hvězdám, i (mužským) pop ikonám jako Prince a Bowie. Blonďatou, módou posedlou novinářku (jejíž jméno snad není ani potřeba uvádět) by nikdy nenapadlo vyjít do ulic New Yorku bez luxusních kramfleků (a pokud ano, tak jen v případě odcizení milovaných sandálek od Blahnika za bílého dne!).
Dodávaly nám odvahu, pocit sebejistoty, anebo jen radost z jejich vlastnění, byť kvůli kočičím hlavám či nesnesitelné bolesti byly nošeny jen jednou za rok. 

S rostoucí poptávkou, a popularizací athleisure začátkem předchozí dekády však začala růst konkurence tam, kde ji podpatky čekaly nejméně. Trend ugly sneakers zahltil catwalky i (sociální) média, a designerské spolupráce s Nike a Adidas, společně s high-end crocs od Christophera Kane nebo Balenciaga, začaly bourat rekordy. Stále více celebrit na červený koberec volilo právě tenisky – ať už během filmových premiér, či na MET Gala, a ultimátní boom způsobilo i „faux pas” v Cannes, kdy si Kristen Stewart veřejně sundala lodičky, a šla raději bosa. Ženám bylo údajně od roku 2015 zakazováno objevovat se na červeném koberci bez vysokých podpatků, a to i v případě pokročilého věku nebo zdravotní nezpůsobilosti.
Nová vlna feminismu také pohnula figurkami na šachovnici – přinesla „new business look”, a společně s tím dala vzniknout i nové feminitě, která nyní bourá zastaralé hranice krásy – kdy věk, konfekční velikost ani délka vlasů již neurčují, zda je žena „ženou”. Vysoké podpatky přestaly determinovat feminitu, a staly se spíše záležitostí volby. 

Před víc jak sty lety se ženy nadobro zbavily korzetů, které byly často v ulicích symbolicky páleny na znamení protestu. Byť podpatky asi nečeká tak dramatický konec, je přesto cítit ve vzduchu určitá pomyslná tečka za naším komplikovaným „love&hate” románem. Možná je jen na nějakou dobu odložíme hlouběji do skříně, a heslo „pro krásu se trpí” bude mít o jednoho pachatele méně. 

share
  • Simona
    Author: Simona Added 21 Duben, 2020 в 12:28

    Strašně obdivuju a závidim všem kteří tohle umění (ano, pro mě rozhodně umění) ovládají, třeba i jen jednou za čas, já když vytáhnu podpatky (už to nedělám), čeká mě tortura a to hned po pár minutách a zcela nesnesitelná. Život na podpatku je pro mě doslova nesplněný sen. Před pár lety jsem zaregistrovala, že Viktoria Beckham se jich musí ze zdravotních důvodů vzdát, což byl prostě šok, říkala jsem si, že to je ten moment, kdy se svět začne točit obráceně, a možná jsem se tas tolik nepletla.

    Odpovědět
    • Oli Egler
      Author: Oli Egler Added 21 Duben, 2020 в 12:56

      Je důležité najít si značku/design, který opravdu sedí. Třeba Stuart Weitzman má podle mě nejnepohodlnější boty na světě, a jiné dámy mají úplně jiný názor a kupují JENOM tuto značku. Já dávám přednost Venturini (které jsou již bohužel nesehnatelné). Každý máme jinou nohu a jiné potřeby, takže je možné, že jste ještě nenašla “tu svoji”. Já se našla v mulích (bez zadní části). Samosebou nejsou na běhání na kočičích hlavách, ale jednou za čas je ráda vyvětrám z šatníku:)

      Odpovědět

Napsat komentář

Login with

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *