Who the hell is Oli Egler!?

Je VOGUE ještě relevantní?

Tento měsíc mi přišel poslední, předplacený výtisk časopisu Vogue, a to společně se složenkou a upoutávkou na další předplatné.
Moje ruka automaticky sáhla po složence s myšlenkou “samozřejmě, že si to chci prodloužit!”, ale těsně před jejím umístěním do peněženky jsem se zastavila, a zapřemýšlela…

FYI: Pro hatery, kteří si myslí, že tu budu házet špínu na šéfredaktorku, nebo kritizovat práci jiných – prosím, opusťte tento příspěvek, nic takového se nekoná!

Vogue byl pro mě, a dalších pár miliónů lidí, módní Biblí, encyklopedií pro “vzdělance”, a životní brožurou pro ty, kteří to chtějí “někam” dotáhnout. Redaktoři byli největšími profesionály, pracujícími ve svém oboru 10, 20, 30 let. Texty i fotografie byly odvážné, odrážely vždy důležitá, aktuální témata, a nikdy se nepoddávali něčemu, co bylo “jenom vizuálně hezké”. Nebáli se jít proti proudu a nabízet novou perspektivu světa pro své věrné čtenáře. Dětské vzpomínky na to, jak jej máma četla (když měl ještě víc textů než obrázků), přes dospívání, kde jsem brala inspiraci a životní moudra od známých či neznámých osobností, až do teď.
Teď – myšleno má “dvacátá léta”, kdy se nacházím na svém profesionálním rozcestí, a snažím identifikovat sama sebe jako člověka. Hledajíc své místo skrze sociální role v rámci kulturní společnosti 21.století…

Počty “palců” u příspěvku mi dávají pocit zadostiučinění čím dál méně (aneb já bych ty instagramy zakázala), a relevantních, životních inspirací také nepřibává. Naše “cena” je udávána v počtu sledujících, a ti, kteří mají nejvíce “srdíček” jsou ti, co mají pravdu. To je naše realita – to jsou média, která hýbou světem.

Prahla jsem (a stále prahnu) po OPRAVDOVÝCH informacích, zajimavých příbězích lidí, kteří se svou těžkou prací dostali na pomyslný, sociální Olymp. Inspirace a myšlenky mající smysl, hlavu a patu, důležité poslaní a jasný cíl se však nyní rozpouští v mlze mediálních iluzích slávy a pseudo umění, dosáhnuvších svého zenitu díky jednoduché stravitelnosti pro čtenáře, kteří chtějí “žít rychle”.

Každý výrobek je nyní “luxusní” a každý 20ti letý je “profesionál”. Pop kultura převzala kormidlo našich životů s příslibem věčného mládí a krásy, a darovala nám osvobozující slepotu “přítomnosti”. Vše je nové, vše je trendy, všechno jsou aktuální emoce, a všechno je “art”. Zapomeňte na minulost – včerejší den není relevantní. Autenticita se vytratila z našich životů a nahradily ji krásné obrázky. Informace se staly druhotnou hodnotou, ztratily svůj někdejší lesk a slávu…
Pod touto osvobozující plachtou jsme se oddálili od břehu reality tak daleko, až jsme na něj úplně ztratili dohled, a s hrůzou si uvědomuje, co se stane, až se někdo zeptá, kde jsme… Je na lodi někdo, kdo má kompas? Ví někdo, jak ulovit rybu? A co se stane, až příjde bouřka?

V takových chvílích mám potřebu vzhlížet k idolům, modlám, ikonám a silným osobnostem, kteří vždy uměli udávat směr, a nebáli se riskantních rozhodnutí. Znali hodnotu slova, historie, umění, fyzické práce, času a hlavně lidskosti. S lítostí čtu jeden nekrolog za druhým, a uvědomuji si, že na takové lidi zapomínáme. Na ně, i jejich hodnoty.
Kmotrovu “It’s not personal, it’s strictly busieness” jsme převedli do motta našich životů. Je jedno, kde to začalo – zda to přinesla sociální média (která nás nezkazila, ale jen odhalila, jací doopravdy jsme), nebo to přišlo ve chvíli, kdy jsme přistoupili na vrozec “nevím, zda to má hodnotu a smysl, stačí, že je to hezké”…
Ale čím dál tím víc se ztrácím v záplavě “všechno je v pohodě, všichni jsme mladí a krásní, a pokud ne, tady je krém proti vráskám!”.

Jednou jsem se setkala se známým, ruským “novinářem”. Člověkem, který vybudoval impérium ruského bulváru – o tom, kolik kdo příbral, kdo se rozvedl, kdo vypadá hůř bez make-upu atd. Po 30ti letech, kdy si na svém “businessu” vydělal balík, se rozhodl, že se odstěhuje do teplých krajů, a vydá memoáry. S hrůzou zjistil, že o jeho knihy a životní moudra nikdo nestojí. Jaká ironie! Naučit lidi “žrát odpad”, a pak se divit, že kvalitní ingredience už nikdo nechce, anebo je již od onoho odpadu ani nerozezná.

Tahle životní metafora je komická, ale zároveň tragická, protože je naším zrcadlem…

Snaha “vymýt mozek” se povedla. Nehodlám se však smířit s tím, že je tohle od teď standart všech médií. Možná nejsem “tou vyvolenou”, která změní chod světa a přiměje lidi číst, a zajímat se o víc, než to, co je nám naservírováno na krásném, zlatém talíři od Versace, a možná si asi nikdo nedočte tenhle článek do konce, protože (drumroll please…) NEMÁ OBRÁZKY!
I přesto však raději zůstanu věrná filosofii oné staré, dobré módní Bible předchozího století, která vyprávěla příběhy, nebála se šokovat politickými a socálními tématy, a byla opravdovým vůdcem pro ostatní!

Leandra Medine Cohen (zakladatelka Man Repeller, a mnou velmi obdivovaná spisovatelka a novinářka) jednou napsala – “Měla jsem pocit, že by mí čtenáři spíše preferovali, kdybych sklapla, a ukazovala jen obrázky, načež mi Stacy London řekla, abych se nikdy pro své čtenáře nesnižovala – já jsem ta, co nastavuje laťku – a je na nich, aby se nechali pozvednout na mou úroveň”.

 

 

 

 

 

 

 

share
  • z
    Author: z Added 7 Říjen, 2019 в 21:02

    !!!

    Odpovědět

Napsat komentář

Login with

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *