Who the hell is Oli Egler!?

Malý komentář k ODIVI

MBPFW je u nás jen 2x za rok. Celebrity i necelebrity se scházejí dohromady, aby se předvedly v tom nejhezčím světle, nechaly se vyfotit ve svém novém, sezónním outfitu od světoznámých značek i fast-fashion společností (a dokázat tak, že i levná móda je vlastně cool). Nebo případně, pokud máte přehlídek několik – rychle se skočit domů převléct, abyste ukázali, že jste “fashionista”, nebo “tredy shopaholik”.

Utlumená světla se pomalu rozsvěcují, a hlas reportérů z repráků sílí – slyšíme, jak mluví o veškeré špíně modního průmyslu, o tom, jak padají továrny na výrobu oděvu, ve kterých lidé pracují v nelidských podmínkách, a slyšíme i úryvky z pohádky “Císařovy nové šaty”… A ve chvíli, kdy na catwalk přichází první modelka – chápeme proč. Iva Burkertová, stojící za značkou ODIVI letos prolomila tabu – a udělala to v té nejhlasitější formě – aby byla slyšet v uších VŠECH PŘÍTOMNÝCH!

 

Móda, v podobě, jak jí známe teď, udržitelná není. Nebo respektive ano – ale je to ta, kterou už máme v šatníku. Kolekce “0+” (Zero possitive) symbolizovala snahu zamyslet se nad tím, co děláme, co a jak kupujeme, jak přemýšlíme, a to, o čem bychom přemýšlet měli.

Snaha vymazat všechny dosavadní vzorce módy, jako jsou “sezónní kusy” (u luxusním značek Fall&Winter, Spring&Summer, Resort/Cruise, Pre-Fall, Pre-Spring, a u fast-fashion řetězců každých 6-8 týdnů), které v podstatě nikdo nepotřebuje, chvilkové trendy, jejichž životnost se střída raketovou rychlostí – je samozřejmě ze dne na den nereálná! Je to velký oříšek, který není záležitostí jedné značky, ale celého lidstva.

Mluví se o tom, že mladá generace už o tomhle “problému” ví, a existuje zde velká snaha něco změnit. Zda je ona “snaha” opravdová – toť otázka.

Pokud srovnáme životní styl tří generací – myslím našich pra/rodičů, nás (narozených v 80., 90.letech), a nových mileniálů, najdete gigantické rozdíly v dynamice života, a tím i postoji ke “zboží”.

V dobách, kdy si naši pra/rodiče nechávali šít věci na zakázku, nebo kupovali kusy, které jim měly vydržet několik dekád, existoval k oblečení, času i penězům, velký respekt.
Moje generace, která byla přelomovou mezi světem “starým”, a obdobím všeobecného dostatku, ještě nese určité morální standarty, že oblečení si člověk musí vážit. Pro generaci Z, která však již vyrůstá nejen v době dostatku, ale v období světové nadprodukce, životního stylu “buy-fast-toss-fast” a módní anonymity, která nám zakrývá oči a říká “snad je jedno, kdo a jak to vyrobil, hlavní je, že budeš vypadat jako popová diva za pakatel”, nastává velký problém.

Bijí se zde dva velké, protichůdné cíle – buď planeta, nebo peníze.

Strategie “high end” brandů je nám jasná: Lidé musí prahnout po statusu, který značka může nyní dopřát všem (děkujeme sociálním sítím!), a prodeje MUSÍ jít nahoru. Logicky. Je nás více – musíme mít větší zisky. Co se nekoupí – musí z kola ven. Musí se zničit, protože nehodláme přicházet o luxusní status, který reprezentuje naše jméno, a naše klienty.

Strategie fast fashion řetězců je ještě jasnější: Kupujte! Všechno vypadá jako z catwalku drahých značek, ale stojí to pár šupů. Sice se to rozpadne za týden, ale je to fuk, protože za týden už to bude neaktuální! Hlavně kupujte!

 

Pomalu však otázka udržitelnosti módy vyvstává sem a tam. Značky občas přijdou s “řešením”, které má pomoci zachránit planetu, avšak ve skutečnosti nadělají více zla, než užitku. Ať už jde o high-end, nebo fast-fashion řetězce, které přicházejí s vlastním pojetím “sustainable”. Ve chvíli však, se do hry zapojí úřady/komise a znalci, zjišťujeme, že jejich výrobky “sustainable” vůbec nejsou – ani materiálem, ani výrobou.
Jedno komplexní řešení je složité najít – kůže má nejdelší životnost, ale je to neetické, bavlněné tričko vydrží dlouho, ale spotřebuje se na něm spoustu vody (do toho otázka bio-certifikací, která je dalším bodem zlomu).

Po přehodnocení všech pro a proti máte doslova chuť sundat ze sebe úplně všechno, a jít ven raději nazí…

 

Móda je především business, a ten jen tak ze dne na den nezměníme. Nezpomalíme její běh, a nezpomalíme ze dne na den její pojetí, které se formovalo po staletí. Co však můžeme udělat, je zastavit sami sebe. Přehodnotit, zda opravdu potřebujeme další “plastové šaty”, které po jednom vyprání skončí v koši. Můžeme se také ptát na správné otázky. Máme právo vědět, kdo naše oblečení udělal, a zda daná osoba byla adekvátně zaplacena za svojí práci. Myslíte si, že jednou stovkou nic nezměníte? Představte si, že si tuhle otázku příště na pokladně položí sto tisíc lidí. Sto tisíc malých rozhodnutí po celém světě změnu rozhodně udělá!

Výběr je na vás…

 

archiv MBPFW

 

Děkuji Ivě Burkertově, celému týmu ODIVI, i organizátorům MBPFW, že měli odvahu “ukázat nám to nahlas”

share

Napsat komentář

Login with

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *