Who the hell is Oli Egler!?
  SMART  

Teddy Boys – (ne)zapomenutá kapitola Británie

Poválečná Británie patří snad k nejzajímavějším historickým destinacím v rámci subkultur, kde jedna do druhé ladně přecházela, přebírajíc (nebo spíše vykrádajíc) jednotlivé položky šatníku té předchozí. Byla to doba rebelů. Proklatě stylových rebelů!

II. sv. válka, Británie v troskách. Přídělový systém skončil až v roce 1954, což však neznamenalo, že se Království plně vzpamatovalo. Doba se na lidech nenávratně podepsala, a po letech bídy a chudoby potřebovala mladá generace navrátit zapomenutý šarm, styl, a vnést trochu společenské zábavy do černo-bílého života.

Jedna z teorií vzniku “New Edwardian Look” který se stal uniformou “Edwardian Boys”, později “Teddy Boys” (Ted – zkrácenina Edwarda) byla taková, že se v roce 1950 krejčí ze Savile Row (ulice proslavená nejlepším zakázkovým oděvem pro vyšší třídu) rozhodli zavézt nový oděvní styl, navrátit svým majetným zákazníků z Mayfairské oblasti Londýna ducha “starých dobrých časů” Viktoriánské a Edwardské Británie, a tím samým ukázat prostředníček Labouristické straně, která po válce vyhrála volby. Mladí, majetní muži z vyšší třídy, aneb “New Mayfair Edwardians” byli prý inspirací pro mládež z dělnické třídy, která se především chtěla zviditelnit v davu.

 

Tradiční a neo-edwardský look
Foto: edwardianteddyboy.com

 

V poválečné době totiž většina mužů dostala tzv. Demob suit – jednalo se o kostýmy, které byly vojákům vydány na konci války pro zařazení do civilního života. Všechny byly stejné a mnohdy jim nesedla ani velikost – byly buď moc malé, nebo naopak moc velké (což bylo častým tématem britských komedií post-válečné éry). Buď to, nebo válečné uniformy. Kostýmy na míru vyžadovali hodně času a finance (tj. do roku 1954 velké množství přídělových kupónů), což si nemohl dovolit každý. “New Mayfair Edwardians” byli proto vyšší důstojníci, kteří adaptovali styl svých dědečků do každodenního života.

 

Foto: edwardianteddyboy.com

 

Ne všichni si však mohli pořídit na míru šitý oblek ze Sevile Road, alespoň ne hned. Společně s tím se rozšířil i černý trh, a ulice byly zaplaveny “Spivs” (drobní zločinci), kteří vypadali stejně, jako aristokrati a vyšší třída. Sevile Road se tak postupně začala v roce 1953 zbavovat “Edwardského oblečení”, což hrálo na ruku právě mladým Teds, kteří jej skupovali (dle finančních možností), a rozšířili tím své řady. Byl to pro ně stále symbol statusu a revolty proti vládě (a to chtělo koule!).

 

Spivs, 1945
Foto: edwardianteddyboy.com

 

Foto: edwardianteddyboy.com

 

Společně s tím v Británii vládl jazz a skiffle, pomalu přicházel i rock’n’roll a Hollywood, které pro tehdejší teenagery představovali novou modlu.

Spojením těchto na první pohled neslučitelných protikladů – staré, klasické Británie a nové, energické Ameriky, však vznikl onen britský fenomén, který se z módy už nikdy nevytratil.

Ať byl koneckonců vznik Teddy Boys a Teddy Girls (taktéž nazývaných Judies) jakýkoliv, byl to první módní poválečný popud mládeže k navrácení stylu do ulic. Bylo to také poprvé, kdy se teenageři představili jako samostatná kupní síla – mnozí odešli ze školy ve 14ti, 15ti letech, aby mohli pracovat a samostatně vydělávat. Disponovali financemi, které utráceli za módu – ať už se jednalo o krejčí, second-handy nebo blešáky, hýbali ekonomikou.

 

Foto: edwardianteddyboy.com, 1955

 

Prodloužená saka ke kolenům (frock a drape jacket) se sametovými límci, anebo delší saka pod zadek z pozdějších, 40.letech “zoot suits”, bílé košile s rozepnutými límci (ve stylu Mr.B – Billyho Eckstina) s kravatou na windsorský uzel, bolo vázankou nebo černou, tenkou mašlí (“Slim Jim” tie), vesty s kapesními hodinkami, krátké, užší high-waist kalhoty nebo ohrnuté džíny – často odkrývající barevné ponožky, oxfordky, nebo legendární “brothel creepers”. Ty se vyvinuli z chukka boots, které během 2. sv. války hojně kupovali Britští vojáci v Severní Africe. V roce 1949 jim dal George Cox podobu, ve které je známe nyní – semiše na vysoké platformě. Dodnes se nosí přívrženci punku, rockabilly a psychobilly. Jeden pár dokonce vlastním i já.

 

Foto: edwardianteddyboy.com 

 

Obrovskou roli hráli vlasy. Upravení muzikanti a hollywoodští krasavci jako Tony Curtis i Elvis udávali styl – vlasy pomádou vyčesané nahoru do podoby tzv. kachního zadku, s patkou a decentní kudrlinkou. Muži si často vyměřovali dokonalý poměr mezi vlasy a čelem na centimetry přesně, a kdo měl možnost, nechal si narůst i “Elvisácké” kotlety.

 

Foto: Hugh Finnegan, Teddy Boys, 1956

 

Zajímavým aspektem Teds byl i androgynní styl dívek. Vlasy nakrátko střižené a/nebo vyčesané do stylového mohawku po vzoru kluků, nebo uvázané do culíku. Mezitím co starší Angličanky vítali konec maskulinního oblečení, kdy se mohly navrátit s ženskosti a eleganci, Teddy Girls naopak vítaly nové, módní trendy, které válka přinesla. Byť se stále nosily úzké sukně, převládalo pohodlí tzv. pedal pushers (tříčtvrteční, úzké kalhoty) a rolovaných džín, které se kombinovaly s frock sakem, espadrilkami nebo jinou obuví bez podpatku. Nechyběly ani doplňky na krk – po vzoru Teddy Boys – tenké vázanky s mašlí či šátek s broží, a některé nosily i dlouhý deštník, napodobující pánské hole.

 

Foto: Ken Russell

 

Foto: Ken Russel, 1955

 

Teenageři se chtěli především zviditelnit a odlišit se od starší generace, která stále viděla v jazzu a rock’n’rollu ďábla, nesoucího pohromu, rebélie, a degradaci morálky. Mezitím co mnozí Teds vnímali tento trend jako jistou záchranu před nudou a samotou – kdy je hudba a tanec sjednocovali, a udržovali tak zdravého ducha mládí, jiní v něm viděli politickou sílu, která mnohdy hraničila se zákonem. Jedním z největších případů byla v roce 1953 vražda 17ti letého mladíka bandou, přezdívanou “Plough Gang”, kteří na sobě podle svědků měli “Edwadrská saka”. Předtím se v novinách často objevovali i zmínky o “Cosh Boys”, kteří okrádali kolemjdoucí (1950-1953).

 

Cosh Boys, 1954
Foto: edwardianteddyboy.com

 

V roce 1955 vyšel v kinech film o hudebně nadaném, avšak rebelantském středoškolákovi, s názvem Blackboard Jungle. Na tu dobu velmi inovativní implementace rock’n’rollu do soundtracku filmu byla doslova magnetem pro Teds. Ve chvíli, kdy se rozezněly první tóny “Rock Around the Clock” od Billa Hayleyho, se mládež rozjařila natolik, že se zvedla ze sedadel, začala tancovat v uličkách, a svými kapesními noži bodat a řezat sedadla, a ničit vše, co jim přišlo pod ruce. Nejednalo se o ojedinělé případy – stejný scénář se opakoval v několika kinech po celé Británii. Tehdy se společnost rozhodla zakročit, a mnohé podniky zakázali vstup všem v “Edwardských sakách”. Teds však byli vynalézaví, a před vstupem si saka zevnitř přišpendlili, aby prošli kontrolou, a na parketu je zas uvedli do původní podoby.

 

Foto: edwardianteddyboy.com

 

Do historie se i nechvalně zapsali v rámci rasových nepokojů v Notting Hill v roce 1958, kde napadli komunitu karibské menšiny, a zanechali po sobě pět těžce zraněných černochů.

 

Nepokoje v Notting Hillu, 1958
Foto: edwardianteddyboy.com

 

Postupem času se subkultura měnila – někteří Teds odcházeli do armády, někteří zas nacházeli zalíbení v jiné hudbě a jiných hrdinech stříbrného plátna. Dlouhá saka střídaly kožené křiváky, brothel creepers střídaly Martensky, ale i přesto mnozí zůstávali věrni původnímu stylu. Nosili křiváka ve dne, a na večer si oblékali sako. V té době již přicházeli Mods a Rockers, motorkáři z Hells Angels a jiní. I přesto se však stýkali ve stejných pubech. Poslouchali podobnou hudbu.

 

Foto: edwardianteddyboy.com, 1957

 

Teds se drželi až do 70.let – tehdy dosáhli svého vrcholu, ale pod náporem nové hudby a nových subkultur, jako byli rockabilly a punks bylo složité společně vyjít. Byla to napjatější doba, kdy mohl člověk s “nesprávným účesem v nesprávné čtvrti” dostat na budku. Na konci dekády se Teds postupně rozpadali. Mnozí se odstěhovali, stali se rodiči, nebo z toho prostě vyrostli.

 

 Foto: edwardianteddyboy.com, 1972

 

V 90.letech byla založena The Edwardian Drape Society v severním Londýně. Jednou za čas společnost pořádá akce, kde reinkarnuje staré dobré časy, hraje se hudba, tančí se, a vzpomíná se…

 

Foto: edwardianteddyboy.com 1976

 

Foto: edwardianteddyboy.com, 2013

 

Foto: edwardianteddyboy.com
Zakladatelky The Edwardian Drape Society, sestry Dixie a Susie, 1992

share

Napsat komentář

Login with

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *