Who the hell is Oli Egler!?
  SMART  

Skinheads – vzestupy a pády “dětí reggae”

Jedna z nejzajímavějších kultur minulého století, která byla ovlivněna naprosto každým aspektem té doby - politikou, kulturou, třídní nerovností a hlavně hudbou... A móda... Well, tou to všechno začalo...

Představte si poválečnou Británii – 50., 60. léta, obrovský příliv lidí z Indie, Pákistánu, a Jamajky – převážně kvůli nedostatku pracovní síly v Anglii. V samotném jádru byla Británie ještě stále trochu rasistická – v televizi a rádiu se slýchávaly rasové fórky na denním pořádku, a ani rodiče si mnohdy nenechali ujít možnost prohlásit nějakou tu poznámku na účet “nových sousedů” před svými dětmi.

Omladina však s touto “novou pracovní posilou” trávila čas ve škole, pracovali společně v docích, nebo se jen tak poflakovali. Hlavně však chodili do tančíren (předchůdce našich klubů)… Britové byli naprosto fascinováni Jamajčany – měli styl a darebácký šik, který si přivezli s sebou – jako pozůstatek stylu “Rude Boys”. Nosili loafery, brouges s bílými ponožkami upnuté kalhoty, džíny s vysokým pasem, “button-down” košile, vesty, a mnohdy perfektně padnoucí saka s doplňky – placky, kapesníčky, kšady a klobouky…  A hlavně milovali jejich uvolněné a ladné reggae…
Chtěli být jako oni, avšak takový “look” si mohl z finanční stránky málokdo dovolit.

 

Rude Boys a prvotní “skinhead look”

 

 

 

I ti mladší se snažili napodobovat “mužné” a zároveň elegantní skinheady

 

Britové sledovali americké filmy a seriály, a byli zamilovaní do módy Ivy league” což byl jistý symbol Amerického snu. Ve Státech se tak oblékali všichni – od doktorů, až po drogové dealery. Takové “hip” oblečení však nabízelo snad jen pár obchodů v celé Anglii. Jedním z nich byl Ivy Shop Johna Simonse. Nabízel ve svém obchodě vše, po čem britská omladina toužila – Palm Beach kostýmy od Haspel, sportovní saka od Sagner, košile od Lion Of Troy, elegantní brouges a loafery. Jako první prodával v Londýně od 60.let i legendární bundy Baracuta G9, později známé jako “Harrington jacket”. Ten získal své jméno právě díky Johnu Simonsovi, který bundu původně spatřil na postavě Rodneyho Harringtona (kterého hrál Ryan O’Neal v soap opeře Peyton Place). Když bunda dorazila do Londýna, vystavil ji John do vitríny s popiskem “Rodney Harrington jacket”, pod kterým se všem vryl do paměti – po čase se “Rodney” z názvu vytratilo, a legenda byla na světě.

 

 

John Simons a jeho legendární obchod v Londýně

 

 

Počátky Britských Skinheads a James Dean v legendárním BARACUTA G9

 

 

Byl to tedy skoro mish mash stylů – Londýnský, elegantní “rude boy” zkombinovaný s předešlou érou “hard mods” a americkou Ivy League, okořeněný mužnou “dělnickou třídou”.

 

 

 

Ne všichni mohli nosit loafery a bílé ponožky do školy, práce i na volný čas (a mít víc párů bot na každou příležitost nepřipadalo vždycky v úvahu z finančních důvodů), takže boty Dr.Martens (přezdívané “docks”) byli pro většinu jasná volba – symbolizovaly jakousi hrdost dělnické třídy, byly pohodlné a vydržely dlouhá léta, kalhoty byly vystřídány džíny (Americké Lee nebo Levi’s 501) ohrnuté nad kotníky, kostkované “button down” košile od Bena Shermata (po vzoru již “upadajících” Mods) či pola od Freda Perry (po vzoru Ivy League), Harrington, a krátké vlasy nebo úplně oholené hlavy  – praktické do doků a taky vzhledový “statement” oddělující je od ostatních. Většinou jim říkali “peanuts”, až je jednou někdo z legrace nazval “skinheads” – bylo to natolik trefné a originální, že se jim už od konce 60.let neříkalo na ulici ani v médiích jinak.

Mezi skinheady nepanovala žádná rasová nenávist – ba naopak, všichni společně chodili na koncerty a poslouchali stejnou hudbu. Kapela Symarip dokonce vydala single Skinhead Moonstomp.
Pauline Black – vokalistka slavné skupiny the Selecter často na koncerty nosívala černou košili s bílým oblekem, nebo svou ikonickou košili v černo-bílé kostce (kterou nosí doteď!), symbolizující ono “interkulturní” přátelství.

 

Pauline Black (a něco navíc, co jsem “jen tak” našla na netu)

 

Cover alba skupiny Symarip

 

Móda se šířila z Londýna do všech koutů Anglie (a dále celého světa) a když v Yokrshiru poprvé viděli “skinheadské” fotbalové fanoušky, všichni se jim rázem chtěli podobat – vyholená hlava jako něco mužného a silného, těžké boty – perfektně naleštěné (a dosti praktické, pokud chcete někoho z cizího týmu kopnout do úsměvu, jak už to na fotbalových turnajích bývá zvykem)… Look nabíral na popularitě…

 

 

V 70tých letech se Británie řítila do ještě hlubší ekonomické krize, a napětí ve společnosti rostlo – protesty místních i přistěhovalců nebrali konce a byly čím dál agresivnější. V tom viděli pravicové politické strany velký potenciál a velmi “nenápadně” začaly verbovat ony mladé, rozzlobené muže do svých řad. NF (National Front) nabíral velmi rychle nové příznivce, mezi kterými byli mnozí i z řad skinheadské subkultury. Ti se “filosoficky” oddělili od svého původního, anti-rasistického jádra.

 

Fotografie “národního” křídla skinheadů od Daily Mail a The Guardien

Krom politických vlivů přispěla i hudba – začátkem 70.let nabíral na popularitě PUNK, který mámil svou svižností, agresí a hlučností… Mnozí zakladatelé skinhead komunity odsuzovali punkery za to, že styl byl jen přetvářkou – spoustu ortodoxních punkerů byli ze středních tříd a svou pseudo-nespokojeností se chtěli jen zviditelnit v davu.  Na koncertech často vznikaly rvačky, ničil se majetek a mnohdy i samotná kapela nechtěla hrát před tak agresivním publikem.
Po čase se proto zformovalo “Oi!” (jako pozdrav dělníků v Londýně a/nebo odpočítávání před písní na reggae a ska koncertech), což byla odnož punk-rocku spojená se “bílým” SKA. Některé kapely (mnohdy ty, které byly podporovány pravicovou stranou) zpívali velmi otevřeně rasistické texty. Nebylo to však pravidlem – frontman kapely The Oppressed – Roddy Morreno byl jedním z těch, kteří se snažili oddělit Oi! hudbu od rasových předsudků. Forma oblečení se přitom skoro nelišila od původních skinheadů. Přidali se však nové “trendy”, jako masivní tetování po celém těle – kříže na hrudi, orlice a vlajky na rukou, a velmi populární byli i kérky na obličeji v podobě hákových křížů.  Harringtony vystřídaly armádní bombery , které celému “looku” přidávali akcent na politické angažovanosti.

 

Z kolekce fotografa Dereka Ridgerse, který se “zamiloval” do Skinheadů pro jejich fotogeničnost

 

Ne všichni “Oiaři” se hlásili ke stejným myšlenkám – pro některé se jednalo pouze o novou odnož SKA, která už sama o sobě nemůže být rasistická, vzhledem ke svým kořenům, jiní to vnímali jako “nový žánr bílé síly”, a našli se i tací, kterým to bylo jedno – líbil se jim styl oblékání, rádi se na koncertech prali a čichali lepidlo.

V roce 1981 se však mnohé radiálně změnilo. 3.července se všichni milovníci Oi! sjeli na velký koncert pořádaný v Southall (západní část Londýna, kde žilo velké množství přistěhovalců z Jižní Asie). Po koncertě došlo k velkým nepokojům – hudební fanoušci ničili obchody, rozbíjeli okna, pálili auta a napadali místní residenty. Došlo k velkému střetu s policií (více, jak 60 policistů bylo zraněno) a tím bylo pro nerasistické Oi! kapely vymalováno. Většina se stáhla do ústraní a ty, které byly nadále podporovány pravicí, hrály dál.

Média hodila všechny účastníky do jednoho “skinheadského pytle” a upřímně řečeno se jim zas tak moc nedivím, vždyť mnohdy se ani sami skinheadi nedokázali identifikovat v rámci jedné skupiny – chodili na reggae koncerty a zároveň hlásali rasistické výroky, nosili Harringtony, aniž by znali jejich původní symboliku, dokonce postupem času vznikli i tak absurdní “věci” jako Malajský skinhead neo-nazi punk …

 

 

Mnozí – původní skinheadi se vrátili ke kořenům, a nechtěli již z žádnou novou verzí jejich mírumilovné subkultury mít nic společného.
Jiní se rozhodli “hudebně bojovat” proti proudu a dali vzniknout SHARP- Skinheads Against Racial Prejudice. Přišel s tím již výše zmiňovaný Roddy Moreno, který SHARP “přivezl” z New Yorku do rodné Británie. V módě zůstali věrni klasickému stylu skinheadů, avšak důležitou součásti jejich oblečení se staly nášivky a loga SHARP, které je hned na první pohled oddělili od ostatních.

 

 

Subkultura skinheadů je podle mě jednu z těch nejzajímavějších. Jejich vznik, vývoj, okaté kontradikce i fakt, že “tvrdé jádro” původních skinheadů je stále k vidění v dnešním Londýně.

 

 

 

Pochopit celé hnutí je skoro nemožné… Pokud se o to však chcete pokusit – pusťte si film Made in Britain (1982), kde Tim Roth dokonale zosobňuje onu generaci – s vytetovaným hákový křížem na čele a černochem, jako nejlepším kamarádem…

 

 

Kiss Kiss Bang Bang
OE

 

 

share

Napsat komentář

Login with

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *